Nepohádka o tom, jak jsme Boříkovi nevyplatili mzdu.
Tak nevím, jak začít. Byl bych rád, kdyby vás tyto odstavce trošku pobavily, i když se jedná o reálnou skutečnost. Myslím si totiž, že to, že se dovedeme nad společenskými absurditami alespoň usmát, je jedna z českých vlastností dobrá pro přežití.
Naši pracovníci s mentálním postižením a autismem vnímají výplatu, jako ocenění své dobré práce a je pro ně velkou motivací k dalšímu rozvoji. Nic nepochopitelného, máme to podobně všichni. Jen, na rozdíl od nás ostatních, je pro ně důležité, aby peníze dostali do ruky. Peníze a nějaká čísla na výplatním lístku jsou dvě naprosto rozdílné věci. Když nám před několika lety novela jistého zákona nařídila vyplácet mzdy osmdesáti procentům pracovníků s postižením bezhotovostně (jinak bychom přišli o dotace), mohli jsme z deseti lidí zvolit pouze dva, pro které bylo zachování vyplácení v hotovosti nejdůležitější.
Před krátkým časem jsme prožívali smutnou událost. Naše kolegyně Iva (se zdravotním postižením) se vydala na cestu, která nás všechny čeká, ale nikdo z nás ji neplánuje. Tímto odchodem se změnilo v naší dílně i procento lidí s handicapem pro vyplácení mezd v hotovosti. Taková malá Sofiina volba, kterému ze dvou pracovníků zkomplikujeme život? Po poradě s kolegy jsem vybral Boříka. A jaký zvolíme systém? Jsou dvě možnosti bezhotovostního vyplacení – převodem na účet, nebo složenkou. Po konzultaci s rodinou byla zvolena takováto varianta: Mzdu pošleme složenkou na Boříkovo jméno, ale na adresu dílny. Tímto krkolomným způsobem dostojíme zákonu a přece jen Bořík dostane peníze v dílně. Stalo se. Složenka byla vyplněna a peníze podány v Ořechově na poště. Ostatním pracovníkům jsme vyplacení pozdrželi, aby Bořík dostal peníze zároveň s ostatními. Druhý den zazvonil pošťák a doručil zpět do dílny Boříkovu složenku. Tak, půjdu s Boříkem na poštu. Pokusil jsem se nějak jednoduše Boříkovi situaci vysvětlit, ale co se týče pochopení, byl jsem skeptický. „Boříku máš občanku?“ „ Ano mám“ „Tak si ji vezmi s sebou“. Vyrazili jsme se složenkou na poštu. Vysvětlil jsem paní u přepážky situaci a Bořík byl požádán o občanský průkaz. Jenže on předložil průkaz osoby se zdravotním postižením. „Boříku, jiný průkaz nemáš?“ „Nemám.“ Tak jsme vyklidili pozice. Zjistil jsem, že Bořík občanku vlastní, jen ji nenosí s sebou. Opět jsem se pokusil Boříkovi vysvětlit situaci s tím, že výplatu posuneme na pondělí, až si přinese občanku. Sportovkyně složenka si za 45 Kč zacestuje, už dvakrát šla z dílny na poštu a dvakrát z pošty do dílny, v pondělí to bude její 5. cesta. Už jsme nechtěli ostatním výplatu mzdy zdržovat, tak si začali jeden po druhém chodit pro výplatní lístky do kanceláře. Povídám Květě ekonomce: „už tady byli všichni, máme hotovo“. Ozvalo se výrazné zaklepání. „Dále“. Vešel Bořík. „Copak je Boříku?“ „Přišel jsem si pro výplatu.“
Otázka na závěr. Kdo je tady skutečně postižený? Já hlasuji pro systém.
V Ořechově 14. 6. 2019 Vladimír Procházka
Před krátkým časem jsme prožívali smutnou událost. Naše kolegyně Iva (se zdravotním postižením) se vydala na cestu, která nás všechny čeká, ale nikdo z nás ji neplánuje. Tímto odchodem se změnilo v naší dílně i procento lidí s handicapem pro vyplácení mezd v hotovosti. Taková malá Sofiina volba, kterému ze dvou pracovníků zkomplikujeme život? Po poradě s kolegy jsem vybral Boříka. A jaký zvolíme systém? Jsou dvě možnosti bezhotovostního vyplacení – převodem na účet, nebo složenkou. Po konzultaci s rodinou byla zvolena takováto varianta: Mzdu pošleme složenkou na Boříkovo jméno, ale na adresu dílny. Tímto krkolomným způsobem dostojíme zákonu a přece jen Bořík dostane peníze v dílně. Stalo se. Složenka byla vyplněna a peníze podány v Ořechově na poště. Ostatním pracovníkům jsme vyplacení pozdrželi, aby Bořík dostal peníze zároveň s ostatními. Druhý den zazvonil pošťák a doručil zpět do dílny Boříkovu složenku. Tak, půjdu s Boříkem na poštu. Pokusil jsem se nějak jednoduše Boříkovi situaci vysvětlit, ale co se týče pochopení, byl jsem skeptický. „Boříku máš občanku?“ „ Ano mám“ „Tak si ji vezmi s sebou“. Vyrazili jsme se složenkou na poštu. Vysvětlil jsem paní u přepážky situaci a Bořík byl požádán o občanský průkaz. Jenže on předložil průkaz osoby se zdravotním postižením. „Boříku, jiný průkaz nemáš?“ „Nemám.“ Tak jsme vyklidili pozice. Zjistil jsem, že Bořík občanku vlastní, jen ji nenosí s sebou. Opět jsem se pokusil Boříkovi vysvětlit situaci s tím, že výplatu posuneme na pondělí, až si přinese občanku. Sportovkyně složenka si za 45 Kč zacestuje, už dvakrát šla z dílny na poštu a dvakrát z pošty do dílny, v pondělí to bude její 5. cesta. Už jsme nechtěli ostatním výplatu mzdy zdržovat, tak si začali jeden po druhém chodit pro výplatní lístky do kanceláře. Povídám Květě ekonomce: „už tady byli všichni, máme hotovo“. Ozvalo se výrazné zaklepání. „Dále“. Vešel Bořík. „Copak je Boříku?“ „Přišel jsem si pro výplatu.“
Otázka na závěr. Kdo je tady skutečně postižený? Já hlasuji pro systém.
V Ořechově 14. 6. 2019 Vladimír Procházka